Kursk

Po Stalingradu

Vítězství u Stalingradu nebylo rozhodující v tom smyslu, že by se poté Němci museli pouze bránit prudkým útokům ruských vojáků. Stalingrad měl hlavně morální význam.Morálka sovětských vojsk se pozvedla a prostí občané uvěřili, že válku nakonec vyhrají. Na vítězství měl také podíl ruský vládce, Stalin, který se přestal plést generálům do řemesla. Nechal je naplánovat ofenzivu, kterou poté schválil. Navíc Stalin jmenoval Žukova svým zástupcem ve vojenském výboru, a tak umožnil Žukovovi pracovat více samostatně.

I přes vítězství u Stalingradu na tom nebyla ruská vojska nijak slavně. Divize měly podstav mužstva i důstojníků a problémy se zásobovánímzpůsobené zejména nedostatečnou kapacitou železniční sítě. Fronta byla celkem stabilizována, ale u města Kursk vyčníval směrem k německé linii velký výběžek.

Rusové od svých agentů v Japonsku a Německu věděli, že Němci se budou snažit tento výběžek zničit, a proto se radili, co dělat. Stalin požadoval útok dřív než tak učiní Němci, ale Žukov a ostatní generálové na frontě radili počkat na Němce v dobře připravené obraně a po odražení útoku zaútočit ze severu a poté z jihu výběžku na ustupující Němce. Stalin se kupodivu podvolil názorům svých generálů, a tak se na ruské stranězačala budovat obrana sestávající ze tří obranných linií táhnoucích se po celé délce výběžku. Nejsilnější byla obrana na severu a na jihu oblouku, protože se očekával klasický německý klešťový manévr. Uvnitř výběžku se nacházely tři fronty. Dva bránící obrannou linii (na severu Střední front-Rokossovskij a na jihu Voroněžský front-Vatutin) a jeden (Stepní front-Koněv) se nacházel za obranou jako záloha pro vyplnění mezer a pro případný protiútok.

Němci byli po Stalingradu také velmi vyčerpáni a na frontu byli posíláni muži z celé říše. Všechny ztráty však nahrazeny nebyly, a tak i německé divize měly podstav. Generál von Manstein navrhoval brzy na jaře zaútočit na zatím nepřipravené Rusy ze severu a z jihu výběžku a tím Rusy obklíčit v kotli kolem města Kursk. Hitler souhlasil, a proto byla naplánována ofenziva s názvem operace Zitadelle. Mezitím byly vyvinuty nové těžké tanky, které však nebyly plně bojeschopné a Hitler, který věřil, že mohou rozhodnout ofenzivu u Kurska operaci odložil na červenec. Nové tanky (Pzkpfw V Panther a Pzkpfw VI Tiger) byly vyzbrojené kanonem, který se mohl snadno vypořádat s ruským tankem T-34, jenž byl Rusy nejvíce používán. Panthery ale měly špatný motor, který se velmi často porouchal, a proto bylo v bitvě mnoho z nich mimo provoz z důvodu poruchy.

Mansteinovi se Hitlerovy odklady útoku v žádném případě nezamlouvaly, a tak na něho naléhal, aby ofenziva začala co nejdříve, protože si uvědomoval, že čím později zaútočí, tím více času dostanou Rusové na vybudování obrany. Nebylo to nic platné a Rusové mezitím dokončili stavbu rozsáhlých minových polí a protitankových postavení v obranné linii. Z dobrých zpravodajských informací, které získali od špionáže, předpokládali, že Němci zaútočí na konci června. O Hitlerově odkladu se také dozvěděli a využily ho na dobudování postavení a přísunu munice a posil. Útok očekávali ke konci července, a tak byly zrušeny dovolené a byl vyhlášen stav pohotovosti všech vojsk ve výběžku.

Na obranu nebylo připraveno pouze pozemní vojsko, ale také letectvo. V roce 1942 se stal jejím velitelem maršál Novikov a začal ho reformovat, aby bylo schopno účinně zasahovat tam, kde ho armáda právě potřebuje. Díky tomu čelili němečtí piloti v roce 1943 vyrovnanému soupeři, který byl odhodlán podpořit pozemní vojsko v očekávané obranné bitvě u Kurska. Měla začít ve 3:00 5. července 1943.

Německý útok u Kurska

Ve 2:00 ráno 5. července 1943 Rusové zpozorovali velké přesuny vojska na druhé straně fronty a protože si mysleli, že útok musí nastat každým okamžikem, nařídil Žukov přehradnou palbu na pohybující se Němce. Němci tím byli naprosto překvapeni. Chvíli si mysleli, že Rusové zahájili ofenzivu, ale brzy zjistili, že jde pouze o přípravnou palbu, a tak dostali rozkaz zaútočit dle plánu operace Zitadelle.

Útok začal až v půl páté ráno. Na severu zaútočila německá 9. tanková armáda generála Walthera Modela, aby na úzké frontě prolomila obrannou linii. Ta byla však tak silná, že tanky, děla i pěšáci zůstali přikováni obrannou palbou nepřítele, dokud nepřiletěla letadla Luftwaffe, která se jim snažila proklestit cestu. Postup se počítal pouze na metry.

Následující den přisunul Model tankové formace vybavené novými tanky a samohybnými děly. S podporou 1 000 tanků 3 000 děl zahájili Němci nový útok na město Ponyri. Sovětské zálohy útok odrazily a způsobily Němcům vysoké ztráty. Nakonec byly německé tanky zatlačeny zpět na původní linie, kde se natlačené na pár kilometrech čtverečních ocitly jako snadné terče pro nastupující sovětské letectvo.

9. července 1943 navíc Rusové sami zahájili útok, se kterým počítali až 12. července 1943 a pod jeho silou se německá ofenziva na severu výběžku zhroutila. Jedno rameno kleští se podařilo zastavit.

Na jihu se situace pro Rusy nejevila příznivě. Silná Hothova 4. tanková armáda obsahující mimo jiné nejlepší německé tankové divize vůbec (I. sbor Waffen SS: 1. granátnická divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler, 2. granátnická divize SS Das Reich a 3. granátnická divize SS Totenkopf) zaútočila také 5. července 1943. Rusové si mysleli, že silnější budou Němci na severu, a tak tam byly obranné linie hlubší než na jihu. Němci ale byli silnější na jihu, a tak Rusy mírně překvapili. Během dvou dní postoupili o 30 kilometrů do hloubky sovětské obrany.

7. července 1943 dosáhly granátnické divize Waffen SS hlavní ruské obranné linie. V cestě jim nyní stála ruská 1. tanková armáda. Přes tvrdé boje se německým předsunutým oddílům podařilo probojovat do města Psjol, poslední překážky na cestě do Kurska. 6. července 1943 dostala 5. gardová tanková armáda Rudé armády rozkaz od samotného Stalina zahájit protiútok na postupující Němce v oblasti Prochorovky. Teprve 10. července 1943 dorazila vyčerpaná armáda na frontu. Její velitel, generál Rotmistrov, se připravil na obrannou tankovou bitvu.

Ráno 12. července 1943 začala největší tanková bitva v dějinách. Proti 600 německých tanků stálo 850 sovětských. V 8:30 zahájil Rotmistrov útok. Celá bitva byla velmi nepřehledná, a teprve večer bylo možné vyčíslit ztráty: 700 zničených tanků obou stran zůstalo na bojišti. Bitva však trvala ještě další dva dny a 15. července 1943 konečně skončila. Pouze polovina tanků zůstala z Rotmistrovy tankové armády. Němci museli divizi Totenkopf stáhnout za linii fronty, protože byla u Prochorovky téměř zničena.

Po německém neúspěchu následovala ruská ofenziva s názvem operace Kutuzov. Cílem bylo zničení německých uskupení u Orla a Brjanska a prolomení fronty v těchto oblastech. Útok narazil na silný německý odpor, ale frontu se prolomit nakonec podařilo a 5. srpna 1943 byli Rusové v Orlu a 18. srpna 1943 v Brjansku.

Na jihu mezitím probíhala operace s označením Vojevůdce Rumjancev pod přímým Žukovovým velením. 3. srpna 1943 byl zahájen útok na město Charkov. Po odražení německého protiútoku dobyli Rusové Charkov 28. srpna 1943. V celém Rusku stoupalo nadšení a lidé byli přesvědčeni, že válku vyhrají. Dokonce i Stalin byl ovlivněn vítězstvími natolik, že 1. srpna 1943 opustil svoji daču a poprvé a naposledy navštívil frontu.

Role se vyměnila

Bitva u Kurska byla rozhodující bitvou mezi německou a sovětskou armádou. Byla to poslední německá ofenziva na východní frontě do níž Němci vložili veškerou naději na vývoj války. Z porážky u Kurska se Němci již nevzpamatovali. Navíc se na východě vyměnily role. Z ruských obránců se stali úspěšní útočníci, kteří neúnavně postupovali do Německa. Je možné namítat, že Rusové utrpěli vyšší ztráty než Němci, ale Rudá armáda tyto ztráty stačila nahrazovat, německý Wehrmacht nikoli.

Tento článek rozhodně není úplný a jakékoli připomínky a návrhy na opravení zasílejte prosím na redakční e-mail.

Literatura

• Carell, Paul: Barbarossa
• Carell, Paul: Stalingrad
• Carell, Paul: Spálená země
• Cross, Robin: Citedela
• Kurowski, Franz: Kříž proti hvězdě
• Lucas, James: Hitlerovy úderné skupiny
• Lucas, James: Hitlerovy elitní jednotky
• Overy, Richard: Rusové ve válce
• von Manstein, Erich: Ztracená vítězství