Bitva o Británii

Snadná vítězství

V roce 1940 dosáhla Luftwaffe svého vrcholu. Bylo to druhé největší letectvo na světě v tehdejší době. Bombardovací typy prošly už občanskou válkou ve Španělsku stejně jako jejich piloti. Byli to bojem ostřílení zkušení letci.

Nejpoužívanějším bombardérem byl Heinkel He 111, střední dvoumotorový bombardovací letoun. Měl několik nedostatků, z nichž největší byla malá obranná výzbroj posádky proti nepřátelským letounům. Z určitého úhlu ho bylo možno sestřelit aniž by si střelci bombardéru jedinkrát vystřelili. Dalším bombardovacím letounem Luftwaffe nasazeným do bitvy o Británii byl Dornier Do 17 a jeho příbuzný 217. Byl to také starší typ. Používal se s He 111 jako poštovní letoun, a proto ani jeho konstrukce nebyla příliš pevná. Britští piloti ho překřtili na "létající tužku", protože měl velmi úzký a dlouhý trup. Také on trpěl nedostatkem kulometů na ochranu posádky. Poslední dvoumotorový bombardér Luftwaffe byl Junkers Ju 88. V roce 1940 teprve přicházel k útvarům, kde nahrazoval starší typy (Dornier Do 17), a tak do bojů ve Francii vůbec nezasáhl. Dosud nejúspěšnější letoun Luftwaffe však byl střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka.

Stíhací jednotky Luftwaffe byly vyzbrojeny pouze jedním vyloženě stíhacím typem, který také výrazně pomohl k vítězství diktátorovi Francovi ve Španělské občanské válce. Stíhačka Messerchmitt Bf 109 byla v roce 1940 na vrcholu. Až na potíže při přistávání související s malým rozchodem kol. Druhý typ původně vyrobený jako těžký dvoumotorový stíhač Messerschmitt Bf 110, byl později využíván jako noční stíhač.

Po porážce Francie, kde se hlavně vyznamenaly střemhlavé Stuky při útocích na ustupující kolony vojáků, čekal Luftwaffe pod velením říšského maršála Hermanna Göringa mnohem těžší úkol, zdolat Royal Air Force (RAF – Britské královské letectvo).

To bylo tehdy vybaveno 3 stíhacími typy. Neúspěšný typ Boulton-Paul Defiant byl přeřazen jako noční letoun, protože za dne naprosto propadl. Dalším letounem byl hlavní stíhací typ v letech 1939-1940, Hawker Hurricane. Byl to těžce vyzbrojený (8 kulometů ) robustní moderní stíhací letoun, který nesl hlavní nápor bitvy o Británii. V Rychlostí však nijak svého německého soupeře neoslnil, a tak se podle britské taktiky piloti těchto strojů věnovali spíše německým bombardérům než stíhačkám. Ty byly totiž zaměstnány souboji s dalšími britskými stíhačkami. Vickers Supermarine Spitfire se stal nejúspěšnějším britským stíhacím letounem vůbec, protože se velkém množství používal po celou dobu války. Byl přibližně stejně rychlý jako jeho německý protějšek (Bf 109E), ale v manévrových soubojích si vedl lépe.


Poprvé se s ním Němci utkali při evakuaci Britských expedičních sil (BEF) z francouzského přístavu Dunkerque. Většina vojáků byla převezena do Velké Británie za cenu ztráty téměř veškerého vybavení, jež se povalovalo na plážích, odkud byli vojáci převáženi k lodím. Na obloze sváděla letadla vzdušné souboje o nadvládu nad důležitým přístavem. Britům se podařilo docela obstojně čelit útokům početně silnějšího nepřítele. Zde Britové začali zjišťovat, že jejich taktika v podobě těsných trojčlenných formací do písmene V je nevyhovující. Tehdy bylo jenom na velitelích squadron jestli použijí jinou a účinnější taktiku (převzetí německé volné dvojčlenné formace jako základ pro čtyřčlennou sestavu).
Operace Seelowe

Erhard Milch, zástupce maršála Göringa, prosadil v Luftwaffe plán, podle kterého měl být útok na Británii proveden co nejdříve, aby se nestačila vzpamatovat z francouzské porážky. Hitler tento plán odmítl a místo toho se snažil vyjednat s Británií mír. Churchill ho odmítl a začal Brity připravovat na dlouhou krutou válku s Německem. Hitler tedy vymyslel jiný plán invaze než Milch. Plán počítal s tím, že Luftwaffe musí zničit RAF do 15. září 1940, kdy měla začít invaze. Plán dostal krycí název operace SEELÖWE.

V první fázi měla Luftwaffe znemožnit dopravu konvojů přes kanál La Manche. Německé Ju 87 tedy podle rozkazu začaly napadat britské konvoje směřující do nebo z londýnského přístavu. Britové se snažili držet nad konvoji hlídky tvořené stíhacími letouny, a tak byly sváděny tvrdé souboje o konvoje. Na konci této fáze Britové přišli o více letounů než Němci. To Göringa vedlo k optimismu, který v žádném případě neskrýval ani před Hitlerem.

Druhou fázi Britové charakterizovali útoky na letiště, radary (řetězec vybudovaných stanic na jižním pobřeží Anglie – Chain Home) umístěné na pobřeží, které letcům RAF velmi pomáhali v určení nepřátelských bombardovacích svazů, předsunuté základny letectva, továrny na výrobu stíhaček a na opravárenská střediska. Dalším britským zdrojem informací bylo rozluštění kódu, který Luftwaffe používala. Tento zdroj informací obecně nazývaný ULTRA (rozluštěný německý kód s přístrojem Enigma - sídlo v známém Bletchley parku) poskytoval dobré a potřebné zprávy o protivníkových úmyslech. Němci na to naštěstí nikdy nepřišli, že Britové rozluštili německý kód.

13. srpna 1940 měla začít druhá fáze bitvy o Británii. Měl být totiž zahájen tzv. Adlertag (Den orla). Ráno ale nebylo dobré počasí, a tak byl útok odvolán. zpráva, že se útok odkládá o jeden den dorazila k některým formacím pozdě a k jiným vůbec, a tak část bombardérů bez stíhací ochrany bombardovala britská předsunutá letiště. Díky absenci německých stíhačů sestřelili Britové 45 bombardérů za cenu 13 vlastních zničených strojů. To byl pro RAF dobrý začátek.

Další den byl zahájen úder s cílem vyřadit anglická letiště na jihu Anglie z provozu. Jih Anglie bránila No. 11 Fighter Group (11. Stíhací skupina) RAF s velitelem K. Parkem. Jeho nadřízeným byl velmi rezervovaný generál sir H.Dowding, který nebyl ve vyšších kruzích příliš oblíben i přesto, že dovedl bitvu k vítěznému konci.

13. srpna 1940 však situace vypadala velmi špatně. Němci bombardovali britská letiště a několik z nich vyřadili na chvíli z provozu. To ještě nebylo to nejhorší. Radary, které byly naprosto nepostradatelné se staly terčem útoků střemhlavých Stuk. Podařilo se jim dva vyřadit na nějaký čas z provozu – Britům se však podařilo radarovou „díru“ vyplnit mobilní radarovou stanicí.

Stuky (Ju 87) si však vítězství nevychutnaly, neboť si je vybrali někteří britští stíhači za cíl své palby. Spitfiry a Hurricany se pověsily za ocasy Stuk a jednu podruhé sestřelovali jako sedící kachny. Po tomto masakru byly Stuky (Ju 87) staženy a bitvy o Británii se již více neúčastnily. Po týdnu byli britští obránci vyčerpáni tvrdými střety na obloze. Bombardéry ničili letadla, která se nestačila včas odlepitod země.

Dowding byl nucen nasadit do boje další a další perutě. Konečně se boje dostaly perutě složené jenom z Poláků, Belgičanů, Kanaďanů, Australanů a Čechoslováků. Tyto perutě velmi pomohli Angličanům. Zejména Poláci z No. 303 squadron RAF byli v bojích velmi úspěšní (2. nejúspěšnější stíhač bitvy o Británii byl československý příslušník polské perutě Josef František, který bohužel zahynul při letecké havárii 8. října 1940).

Několik německých bombardérů shodilo bomby na Londýn, který Hitler zakázal bombardovat. Odveta za poničení několika domů a zabití desítek lidí byl anglický nálet na německé hlavní město Berlín. Hitlera to velmi rozzuřilo a nařídil Göringovi okamžitě srovnat Londýn se zemí. Göring mu vyhověl a sám se ujal vedení bitvy.

7. září 1940 podnikli Němci první z celé série náletů na hlavní město Velké Británie. Nálety pokračovaly a jejich intenzita se stále zvyšovala. Londýňané si potom na nálety zvykli. Díky oddechovému času se začal poměr ztrát měnit. Britové a začali sestřelovat stále více německých letounů.

15. září 1940 proběhl největší ze všech náletů na Londýn. Více než tisíc bombardérů shazovalo bomby na Londýn. Němci ale zaplatili vysokou cenu. Ztratili 56 strojů zatímco Britové pouze 26. 17. září 1940 Hitler operaci SEELÖWE odvolal. Nálety však pokračovaly až do léta 1941. Bombardéry nyní létaly hlavně v noci, protože RAF mělo málo nočních stíhaček (kvůli nedostatku speciálních leteckých jednotek vypomáhali v noci i piloti denních stíhacích útvarů, mezi nimi i českoslovenští stíhači v RAF).

Přesto Britové vyvinuli nové typy letadel (Bristol Beaufighter) a začali Němce sestřelovat ve velkém množství. Jeden z posledních náletů byl proveden v červnu 1941 jako zastírací akce, protože většina sil Luftwaffe byla na východě. Při náletu ztratili Němci obrovské množství letadel, a tak s bombardováním Londýna přestali.
Vítězství?

Bitva skončila. Ztráty pilotů byly na obou stranách velmi vysoké, ale ztráty britských civilistů byly mnohokrát větší (43 000). Několik měst bylo skoro vymazáno ze zemského povrchu (Coventry). Těžké nálety postihly zejména průmyslová města jako Liverpool, Manchester ....atd. Po bitvě Churchill pronesl známá slova: "Ještě v žádném konfliktu nedlužilo tak velké množství lidí tak mnoho takové hrstce!"

Válka by se mohla vyvíjet jinak kdyby neudělali Němci řadu chyb (nevýroba strategických čtyřmotorových bombardérů). Buďme však rádi, že tyto chyby udělali a važme si statečných pilotů RAF (s nemalým podílem Čechoslováků), kteří připravovanou invazi na poslední baštu demokracie, která byla s Hitlerem ve válečném stavu, odrazili.
Literatura
Deighton, Len: Stíhač
Franks, Norman: Malan, létající námořník
Hoyt, Edwin P.: Bitva o Británii
Churchill, Winston S.: II.světová válka
Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu
Toliver, R.F., Constable, T.J.: Galland
von Forell, Fritz: Mölders