Arnhem

Holandsko (srpen 1944)

Na konci srpna roku 1944 byly německé jednotky v Holandsku demoralizované a utíkaly do Německa. Nádraží byla přecpána nacistickými kolaboranty a pohlaváry, kteří utíkali před blížícími se spojeneckými vojsky. Všichni občané v Holandsku očekávali brzké osvobození z nacistické okupace, kterou z celého srdce nenáviděli. Proudy uprchlíků neustávaly, a tak byly ulice stále více a více zacpané. Odcházely i pravidelné německé jednotky a holandští příslušníci Waffen-SS.

Fronta se blížila čím dál tím rychleji a uprchlíků neustále přibývalo. Kolovaly dokonce zvěsti, že se britská vojska objevila na jihozápadě země u hranic s Belgií a prý postupují dále do nitra země. Holanďané si mysleli, že osvobození je na spadnutí. A aby to nebylo málo tak holandský princ, který před okupací utekl se svojí matkou do Anglie, pronesl k národu řeč, v níž mimo jiné řekl, že Britové vstoupili na půdu Holandska a osvobození je již za dveřmi. Ale nebyla to pravda a někteří Holanďané to věděli stejně dobře jako Britové.

Holandský odboj měl velmi dobrou organizační strukturu, a proto se očekávalo, že při osvobození země bude plnit mnoho důležitých úkolů. Téměř v každém městě byla buňka hnutí odporu, která organizovala různé partyzánské a sabotážní akce namířené proti okupantům.

V této době stačilo do Holandska vyslat slabé síly a za pomoci odboje by bylo osvobozeno jen s nízkými lidskými ztrátami. Lidé v Holandsku čekali. Jak plynul čas, Britové se stále neukazovali a Holanďané se ptali sami sebe: "Kde ti zatracení Spojenci jen vězí?"

Nedostatek paliva

Spojence postihla vážná rána. Došlo jim totiž skoro veškeré palivo a zásoby se povážlivě tenčily. Tanky se zastavovaly na cestách a nebylo možné jim sehnat benzín. Prostě zásobovací linie byly příliš dlouhé. Hlavními přístavy Spojenců ve Francii stále ještě byly invazní pláže s umělými přístavišti a přístav Cherbourg. Dále se využívalo pár přístavů na Bretani, ty však byly ještě více vzdálené. Vojska sice dobyla nové přístavy (Antverpy, Dunkerque), ale nebyly použitelné buď kvůli zničenému zařízení anebo kvůli německým vojskům, které stále držely ústí řek (Antverpy - Němci drželi ústí řeky Šeldy).

Postup se tedy nutně musel zastavit a Eisenhower nařídil svým podřízeným čekat na příděly zásob. Na dopravu benzínu se používala všechna dostupná vozidla a dopravní letadla. Díky těmto potížím se spojenecké armády zastavily na hranicích Holandska a Německa.

Znovu Holandsko

Holanďané to ale nevěděli a začali vytahovat ukryté národní vlajky. Oranžové stužky šly nyní na dračku, protože každý občan cítil, že to musí přijít. Partyzáni se je snažili varovat, ale bylo to marné. V Holandsku se začaly projevovat znatelné změny. Proudy německých uprchlíků a dezertérů ustaly a naopak se pomalu ale jistě do země vraceli němečtí vojáci a okupační jednotky, které se měly postavit případnému spojeneckému úderu. Odbojáři poslali do Anglie několik varovných zpráv. Zprávy se poté dostaly i na velitelství různých armád, kde si jich ale moc nevšímali.

Obnovení obrany

Němečtí vojáci byli součástí 1. výsadkové armády pod velením generála výsadkových vojsk Studenta. Student dostalod Hitlera za úkol znovu sestavit obranu proti případným úderům ze strany Spojenců.
Z fronty byl také stažen II. tankový sbor SS se zkušeným tankovým velitelem Wilhelmem Bittrichem. Sbor, jenž se účastnil mnoha bojů na východní a západní frontě, se skládal z 9. tankové divize SS HOHENSTAUFEN a 10. tankové divize SS FRUNDSBERG. I když byly obě formace oslabeny po tvrdých bojích na frontě, stále ještě disponovaly slušným počtem tanků a samohybných děl, aby se mohly postavit spojeneckému útoku.

Kousekod Arnhemu leželo městečko Oosterbeek, kde se nacházela menší jednotka Waffen-SS. Do Oosterbeeku ale zamířil se svým velitelstvím maršál Model, velitel skupiny armád B, a tak se jednotka přesunula do oblasti u Wolfheze.

Další vítanou posilou byla část armády stažené z ústí řeky Šeldy. Němcům se zde podařil riskantní a nebezpečný plán. Stahování a přeprava vojsk a materiálu probíhala pouze v noci, aby na ně nemohly útočit spojenecké stíhací bombardéry. Tento plán vymyslel staronový velitel německých vojsk na západě, maršál von Rundstedt.

Rodí se plán útoku

Britský velitel 21. skupiny armád, Bernard Montgomery, byl přímo posedlý myšlenkou velkého útoku své skupiny armád na průmyslové srdce Německa (Porúří), odkud by se potom snadno dostal do Berlína. Vypracoval tedy několik plánů, které ale vrchní velitel (generál Eisenhower) odmítl.

Po několika prudkých výměnách názorů nakonec Montgomery vypracoval velmi ambiciózní plán, který počítal s nasazením 1. vzdušné výsadkové armády. Výsadkáři měli seskočit v Holandsku, zajistit některé důležité mosty a připravit tak půdu pro pozemní útok XXX. sboru 2. britské armády, která by se přes mosty dostala právě do Porúří.

Tímto novým plánem byl Eisenhower přímo nadšen, a tak nařídil Montgomerymu, aby ho provedl. Výsadkové části operace Market-Garden se měli zúčastnit výsadkáři americké 101. vzdušné výsadkové divize, kteří měli zajistit mosty a koridor u města Eindhoven. 82. vzdušná výsadková divize US Army dostala rozkaz dobýt mosty u města Nijmegen a britská 1. vzdušná výsadková divize společně s 1. polskou parašutistickou brigádou generála Sosabowského měla získat a udržet most přes řeku Rýn v Arnhemu.

Pozemní vojska se musela do Arnhemu dostat do 2 dnůod začátku operace. Útok měl vést XXX. sbor pod velením generála Horrockse a na hrotu postupovala obrněná gardová divize. Vše mělo začít 17. září ráno, kdy se počítalo se seskokem parašutistů a poté měly přistávat kluzáky plně naložené vojáky, džípy a děly. Nejvíce děl mělo být shozeno 82. divizi, protože největší odpor se očekával v jejím sektoru. Výsadkáři s plánem souhlasili, protožeod vylodění v Normandii nebyli v akci. Jejich velitelem byl generál Browning, který seskočil s 82. divizí u Nijmegenu.

Podle zpravodajců se na místě seskoku a v Arnhemu nenacházely žádné větší jednotky. Jeden jediný člen štábu 1. divize pochyboval o zanedbatelném odporu. Byl přesvědčen, že se v blízkosti Arnhemu nachází tanková formace, a tak požádal o letecké snímky oblasti. Snímky potvrdily jeho obavy a odhalily mnoho tanků. Oznámil to veliteli, který ho odbyl s tím, že se asi přehlédl a měl by si vzít dovolenou. Proto se nezúčastnil ani seskoku. V té době nikdo nevěděl, že se nemýlil, a tak se nikdo nestaral, aby dostala 1. divize více protitankových děl a pancéřovek PIAT.

Akce 101. vzdušné výsadkové divize u Eindhovenu

101. divize seskočila 17. září u města Son, kde měla zajistit jeden z mnoha mostů. Bohužel Němci ho vyhodily do vzduchu dříve než se stačili výsadkáři přiblížit, a tak byl první most zničen. Zato most v Eindhovenu padl výsadkářům do rukou nepoškozen. 101. divize úspěšně splnila všechny úkoly (kromě mostu v Sonu), jenž měla a nyní již pouze čekala na postupující britská pozemní vojska. Ta ovšem postupovala velmi pomalu, protože na narazila na německé jednotky, které měly být dávno zničené, ale díky plánu von Runsdtedta se mohly znovu zapojit do boje. To byl pro zpravodajce obrovský šok. Přesto gardisté linie prorazili a začali se blížit k Eidhovenu. Toho dosáhli až druhý den, tudíž se za plánem zpozdili o jeden den. Další dny fungovala 101. divize jako hasicí jednotka, která ničila německé protiútoky na úzký koridor do Eindhovenu. Přes vcelku velké ztráty se nakonec podařilo koridor až na výjimky udržet průchodný pro postupující vojska.

82. vzdušná výsadková divize a mosty v Nijmegenu

Také tato divize seskočila v pořádku a neutrpěla příliš velké ztráty. Obsadila určené mosty až na ten nejdůležitější - v Nijmegenu. Mezitím gardová divize postavila provizorní most u Sonu a tanky se valily dál k Nijmegenu. 82. divize čekala před nijmegenským mostem, který měli dobýt společně výsadkáři a gardisté. Most se však dobýt nepodařilo, a tak velitel 82. divize se rozhodl provést velice odvážný plán na dobytí mostu. Jeden pluk výsadkářů měl 20. září 1944 přeplout řeku na člunech dovezených z týlu a dobýt druhou stranu mostu. Útok měly podporovat tanky gardistů. Čluny byly dovezeny později než se očekávalo, a tak se útok trochu pozdržel. Když byli výsadkáři druhého břehu spustili Němci kulometnou a minometnou palbu na čluny. Muži byli masakrováni ve vodě a ve člunech. Pouze hrstce se podařilo dosáhnout břehu, kde se jim však podařilo po urputném boji s Němci most dobýt aniž by vzali jediného zajatce. Pluk utrpěl velké ztráty, ale cesta do Arnhemu byla volná. Potom už divize plnila stejné úkoly jako 101. divize u Eidhovenu.

Arnhemský most a Oosterbeek

Ani 1. vzdušná výsadková divize neměla při přistání žádné problémy, a tak začala postupovat na hlavní cíl operace, do Arnhemu. Cestou však narazila na jednotku Waffen-SS, která se sem přesunula z Oosterbeeku. Postup se až na výjimky zastavil. Prapor 1. divize pod velením podplukovníka Johna Frosta dosáhl mostu večer 17. září a připravil se na obranu. Zbytek divize se dostal pod tlak německých vojáků a utrpěl tak velké ztráty. K bránícím se Němcům se přidal i II. tankový sbor SS, jenž dostal za úkol zničit všechny spojenecké jednotky v Arnhemu.

Frostův prapor se i přes neutuchající německé útoky držel u mostu tři dny. Teprve poté padl most do rukou tankistům II. sboru SS. Potom, co zlikvidovali Frostovu jednotku, se pustili do zbytku divize, který se stále snažil probojovat k mostu.

20. září seskočili Poláci, kteří měli 1. divizi podpořit. Sami se však dostali pod palbu vojáků SS a byli tak odříznuti na druhém břehu Rýnaod 1. divize. V noci se snažili přeplout řeku na prámech, ale druhého břehu dosáhlo pouze pár mužů. XXX. sbor se začal přibližovat až 23. září, když průzkumné jednotky pronikly k Polákům. 25. září nařídil velitel 2. armády evakuaci 1. divize z Arnhemu. Operace se uskutečnila v noci, kdy se měli muži přepravit na druhý břeh Rýna.

Prohra nebo remíza?

Zpravodajci a plánovači podcenili sílu německých jednotek v oblasti 1. divize a v oblasti postupu gardistů. Další příčinou britské porážky u Arnhemu bylo malé využívání holandských odbojářů. Například, když nefungovaly vysílačky 1. divize, mohly být využity telefonní linky, které se táhly po celém Holandsku a které byly zřízeny holandským odbojem. Partyzání mohli být využíváni k sabotážním akcím a popřípadě i jako obyčejní vojáci. Britové tedy zaplatili vysokou cenu zato, aby byla dobyta pouze část Holandska, ale nejdůležitější cíl operace, most přes Rýn v Arnhemu zůstal v německých rukou.

Také holandské obyvatelstvo utrpělo velké ztráty na životech a bylo ještě více terorizováno německými okupanty než před útokem. Po této operaci se postup Spojenců nadobro zastavil a Němci se tak mohli připravovat na Hitlerův protiútok v Ardenách, jehož cílem byl přístav Antverpy, který byl Spojenci konečně zprovozněn.

Montgomery přesto tuto operaci považoval za úspěch. Kdyby nebyl hlavním cílem arnhemský most, dalo by se to tak říci, ale most dobyt nebyl, a tak byla operace obecně považována za zbytečné krveprolití Holanďanů i britských vojáků. Z 10 005 vojáků, kteří seskočili s 1. vzdušnou výsadkovou divizí jich zbylo jen 2163. Jak řekl holandský princ: "Má vlast si už nikdy nemůže dovolit luxus dalšího Montgomeryho úspěchu."

Literatura

Ambrose, S. 2002. Bratrstvo neohrožených. Jota.
Burgett, D. 2002. Cesta do Arnhemu. Jota.
Eisenhower, D. 1994. Invaze do Evropy. Naše vojsko.
Hagen, L. 1947. 8 dní v Arnhemu. Naše vojsko.
Hamilton, N. 1998. Monty. Baronet.
Hrbek, J. 1992. Arnhem. Naše vojsko.
Montgomery, B. 1993. Paměti polního maršála. Svoboda-Libertas.
Moorehead, A. 2002. Montgomery. Naše vojsko.
Ryan, C. 1992. Vzdálený most. Československý spisovatel.