Mír nebo válka?

Dne 6. prosince 1917 vyhlásilo Finsko formální nezávislost a 31. prosince bylo uznáno Sovětským svazem jako samostatný stát. V lednu 1918 ale Finsko zachvátila občanská válka mezi Bílou gardou (pod vedením maršála Mannerheima) a Rudou gardou. Také díky německé intervenci (8 000 mužů) byli ruští vojáci Rudých gard vyhnáni z Finska do SSSR. V roce 1920 uzavřelo Finsko se Sovětským svazem tzv. Tartskou smlouvu. (Od té doby se vztahy do 30. let vcelku neměnily. Nikdy totiž nebyly příznivé.) Po sovětsko - německé dohodě z 31. srpna 1939 na základě níž bylo anektováno Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko přišlo na pořad dne sovětské rozpínavosti Finsko.

Sovětští představitelé se nejdříve pokusili vytvořit zdání snahy o smírné řešení. Nabídli Finům smlouvu o hospodářské a vojenské spolupráci (součástí bylo mimo jiné zřízení sovětské základny ve finském přístavu Hanko, právo na přesun sovětských jednotek po finském území, využití přístavu Petsamo a závazek podpory sovětského útoku na jakýkoli stát). Finsko na většinu požadavků samozřejmě nemohlo přistoupit, a tak Sovětský svaz zinscenoval tzv. Mainilský incident, který se stal záminkou k napadení Finska.

Finský stát rozhodně neměl velkou armádu - početná a technicky dobře vybavená armáda Sovětského svazu byla oproti finské doslova kolosem ( počet sovětských tanků, děl a obrněných vozidel byl stokrát větší než finských). Na straně Finska stála stála ovšem jiná výhoda - zima. Zaněženého terénu dokázaly malé a pohyblivé finské oddíly využít ve svůj prospěch.
Průběh zimní války

30. listopadu 1939 překročily sovětské jednotky finské hranice. Proti početným sovětským jednotkám zde stály finské slabé pohraniční stráže. Sovětská armáda byla přesvědčena, že Finové nebudou klást velký odpor, a proto nebyly sovětské jednotky na zimu dostatečně vybaveny. Sovětské jednotky napadali finští partyzáni a malé vojenské oddíly, které byly dobře vybaveny na válku ve sněhu a zimě. Využití lyží umožnilo Finům velmi rychlý pohyb a bleskurychlý úder na nic netušící sovětské jednotky. Sovětským problémem bylo také zásobování vojáků a koní. K dispozici měli murmanskou železnici, ale dodávky po této železnici byly nedostatečné a docházely nepravidelně. Největším problémem potom byla doprava zásob do finského vnitrozemí, přímo k bujcím jednotkám.

Sovětský postup se zastavil na Karelské šíji, kde se nacházela finská obranná linie (Mannerheimova linie). V bitvách u Taipale a u Summy nedokázaly sovětské jednotky dostatečně využít své převahy a utrpěly vysoké ztráty. Finové pod velením maršála Mannerheima zformovali protitankové jednotky vyzbrojené ručními granáty a molotovými koktejly, které vhazovaly do nepřátelských tanků, kterým se podařilo proniknout obrannou linií.

Dalším tvrdým střetnutím byla bitva u Suomussalmi. Na toto město měla zaútočit 44. a 163. ruská divize. První útočila 163. divize, která se dostal až do města Suomussalmi, ale po finském protiútoku 11. prosince 1939 byla velmi oslabena a 28. prosince - 30. prosince byla téměř rozprášena. 44. ruská divize byla po finském útoku obklíčena a zatlačena zpět. 6. ledna 1940 vydal její velitel rozkaz k ústupu, ale to již bylo příliš pozdě a divize byla zničena (navíc její velitel byl za tento rozkaz popraven). V lednu 1940 se Finové snažili likvidovat obklíčené ruské svazky na vlastním území. Tato taktika uzavřených kotlů se nazývala Motti.

Rusové se mezitím připravovali na nový mohutný nápor a doplňovali stavy vojáků a materiálu. Na scénu přišel nový ruský velitel. Dosavadní generál Mereckov byl vystřídán ve vedoucí roli maršálem Timošenkem, který dostal rozkaz, aby Finsko porazil za každou cenu. 1. února začal útok bombardováním finského týlového zajištění sovětskými letadly. Dne 6. února proběhl hlavní útok. Tři sovětské divize se 150 tanky se zaútočily na úseku 8km fronty. Finové vzdorovali jen s vypětím všech sil a 15. února na rozkaz maršála Mannerheima z předchozího dne se Finové stáhli o 3 až 15 km do vnitrozemí. 8. března proběhly velmi těžké boje v prostoru řeky Tali, kde Sověti prolomili finskou obranu. Ještě větší důležitost mělo obkličování města Viipuri. Již 6. března však finští vyjednávači odletěli do Moskvy, aby se obnovily rozhovory o mírovém uspořádání. 13. března ve 12:00 byly boje mezi finskými a sovětskými jednotkami zastaveny a v platnost vstoupilo příměří.
Důsledky zimní války

Finové sice po tvrdých bojích podepsali příměří, přesto však celému světu ukázali, že se i malý stát s omezenou armádou při dobré taktice a díky omylům protivníka dokáže ubránit útoku vojenské mocnosti. Že Sověti nepočítali s tak tvrdým odporem ze strany Finů dokladá také výrok pozdějšího prezidenta SSSR Nikity Sergejeviče Chruščova: "Nám stačí zvýšit hlas a Finové poslechnou. Kdyby to nefungovalo, jednou vystřelíme a Finové se s rukama vzhůru vzdají.". Takto uvažovala většina vyšších funkcionářů a generálů SSSR.

Zimní válka také poukázala na neschopnost západních států reagovat na sovětskou hrozbu. Všechny západní státy se postavily na stranu Finska avšak kromě menší materiální pomoci se konfliktu nijak nezúčastnili. Nejvíce vojenské pomoci a materiálu (od USA získali Finové letouny Brewster Buffalo aod Velké Británie letouny Bristol Blenheim) se Finsku dostalood svých sousedů Švédska (8 000 dobrovolníků), Norska (800 dobrovolníků), Dánska (800 dobrovolníků) a takéod vzdáleného Maďarska (450 dobrovolníků).
Literatura
Englová, Eloise a Paananen, Lauri: Zimní válka
Luukkanen, Eino Antero: Stíhač nad FinskemZimní válka